Ahoj, tak se mi podařilo smazat část diskuse...to jsem tedy borec.... Kdo může, napište mi to znova, prosím :-(

I já tady sloužil, i když jsem byl, jak se říká, na druhé straně barikády: Byl jsem důstojník, lampasák, guma, pryž (nebo jak chcete). Nic to ale nemění na tom, že jsem tam byl stejně jak "záklaďáci" proti vlastní vůli. Prostě jsem tam byl navelen.
Byl jsem v Mariánkách v tom dynamickém období, kdy se vše změnilo. Změnilo se to ze stavu "Do Mariánek se posílá za odměnu" do stavu "Do Mariánek se posílá za trest".
Byl jsem tehdy poručík, tedy por. Ján Oravec, čerstvý absolvent Vojenské akademie (VAAZ Brno). Byl jsem zástupcem velitele roty (tedy zástupcem mjr. Koudely - zvaného Borůvka) pro průzkum a mé pracoviště bylo na Dyleni. Já ale netoužil být operačním důstojníkem, pisatelem zpráv a hlášení o tom co, kdo, kde ...A už vůbec jsem nechtěl nikomu velet, někoho buzerovat. A ještě k tomu na západní hranici. Já nechtěl na západ, já chtěl na východ: na Slovensko - k rodině.
Mne bavila technika, chtěl jsem do nějakého výzkumáku, ale... Jaksi se mne nikdo neptal, spíš naopak: "chceš na východ, tak půjdeš na nejzašší západ".
Paradoxně tři lidé (voj. Jan Křesina, npor. Zdeněk Síla, por. Kovács) nepřímo, nechtěně způsobili, že já se na východ a to dokonce do vojenského výzkumáku dostal. Nebýt jich, tak jsem neměl žádnou šanci se dostat do Výzkumného ústavu 060 Liptovský Mikuláš.
Ale o tom bych raději někdy jindy.
Dnes bych rád vzdal hold člověku, jenž už 31 let není mezi námi: panu Jaroslavu Krejčímu. Major Jaroslav Krejčí byl formálně mým podřízeným, ale já se snažil, abych vůči němu z pozice nadřízeného nikdy nevystupoval. On mne naučil, co a jak na Dyleni, jak co dělat a nemět průsery. On znal všechny vůkol. A myslím, že byl i fér vůči vojákům.
Byl sice o dost starší než já, ale přesto byl mlád. Mnohem mladší než my "pamětníci" teď. Až jednou, na Vánoce 1980 mi se smíchem sdělil, že má "drobný" problém: že se nemůže vysr... Pak zůstal na marodce a když jsem jej byl navštívit doma, tak se zářícíma očima mi řekl, že to vypadá, že už nikdy nepůjde do práce a že si až do smrti bude "chrochnit" doma. Tenkrát jsem mu moc záviděl. Leč netušil jsem, že namám co. Pak jsem byl s chřipkou u vojenského lékaře a poptal jsem se na pana Krejčího. Ten mi napovídal nesrozumitelné věci, které jsem si nechal mé manželce - zdravotní sestře "dešifrovat". Zkrácený výsledek: je to s ním špatné, moc špatné. Na otázku, jak moc špatné, mi odpověděla, že tak špatné, že brzo umře. Nevěřil jsem jí.
V dubnu (1981) jsem byl kvůli přínosním dutinám ve vojenské nemocnici v Plzni. Najednou mne oslovil zubožený vyhublý člověk s otázkou: "Ty mne neznáš, Jano?" Já jej opravdu nespoznal, přesto, že jsme téměř dva roky seděli v jedné kanceláři naproti sobě. Do té doby jsem opravdu nespoznal tu děsivou sílu rakoviny tlustého střeva (paradoxně si pan Krejčí dělal kávu z minerálky, s odůvodněním, že je to zdravé). V mžiku jsem si vzpomenul na slova mé manželky a začal jí bezmezně věřit.
A pak přišel 9. květen 1981. Tehdy to byl státní svátek, den volna. Najednou pod okny bytovky v Klimentově běží Szado (Saďour), jenž byl ten den dozorčím (v Hamrníkách) a oznamuje nám zdrcující zprávu: Krejčí umřel.
Major Jaroslav Krejčí umřel přesně v den svých 44-tých narozenin. Jaká zlomyslná hříčka osudu.
Od té doby si vždy (rok co rok) 9. května vzpomenu na pana Jaroslava Krejčího. Letos to bylo už 31 let.
-------------------------------------
Příště zkusím vzpomenou něco veselšího. Např. kdo a proč dal Koudelovi jméno Borůvka, i když "proč" to vědí asi všichni. Že Jarda Netušil - Muž, byl předtím ne Muž ale Mužík. Kdo a proč to změnil? Že vždy v zimě si vojáci se "Sněhurkou" (vojenský sněžný transportér) dělali noční terénní vyjížďky k Plané u M.L. Ne že by to přede mnou tajili, oni se mi tím přímo chlubili. Protože věděli, že já je nebonznu.Jo a na závěr pozdravuju bývalého por. Kovácse za to, že mi nechtěně
pomohl dostat se tam, kam jsem chtěl.