Vzpomínky...


Zdravím všechny, kteří byli u VÚ 6174. Já jsem nastoupil do Litoměřic na podzim 1980 a po PŠ přešel do Mariánek. Na kopec nejezdil tolikrát jako ostatní, protože si mě Franta Rámus vzal jako "podvýkoňáka" na rotu. Zdravím tímto Milana Sklenáře, se kterým jsme toho zažili víc než dost, hlavně ty jeho (a nejen jeho) návraty z opušťáků a vycházek a nebo akce dole v posilovně....

Naše privátní kantýna na rotě byla taky super!

Jestli chystáte nějaký sraz, rád dorazím. Fotky bohužel žádné nemám...



Zdraví Milan Sas

Z E-MAILu, tehdy npor., Zdeňka Sily

 

Ahoj,
Dekuji vam obema za to ze jste se ozvali.  Po vsech tech letech je to mile prekvapeni protoze vim, ze kdyz jsem odesel tak to bylo hodne lidi kteri me prilis radi nemeli :-) .  To byl take duvod, proc jsem se s nikym nesetkal a nespojil, kdyz jsem by zpatky v Cesku.  Diky me zvedavosti jsem nasel ten Vzpomiky web a byl jsem prekvapen ze i po vsech tech letech je no ty doby na Dyleni mnoho vzpominek od byvalych vojaku kteri tam slouzili.  Ja jsem mel na vetsinu vojaku v zakladni sluzbe, kteri tam slouzili pekne vzpominky a s mnoha jsem prozil pekne momenty.
Dnes jsem obdrzel email z Brna od Vaclava Ilcika, ktery pripravuje knihu o Dyleni a ostatnich kopcich.  Ve jeho email me zada o moje vzpominky and dojmy.  Ja mam par poznamek a kratkych eseji o tom proc jsem odesel a take o te noci, 22 listopady 1980, kdy jsem odesel.  Bohuzel, vsechny me vzpominky jsou v anglictine.  Ja projdu temi svymi dokumenty a dam jim nejky smysl pred tim nez je zverejnim.
Zatim se mejte vsichni hezky a zdravim.

--
ZS
 
 
 
Jméno: Honza Toms


Předmět: 6174

Text:
Ahoj lidi, sloužil jsem na Dyleňi v letech 85-87, během té doby jsem byl jak u 6174 Litoměřice, 7495 a 8191 Mariánské Lázně. Chemika Dušátka, Marka, Kovácse, Mencla, věčně nadraného Vokurku, Štefaňáka?, a další pamatuju snad docela dobře. Kovács byl fakt nepříjemnej.

Fotky z vojny bohužel žádné nemám, ty vzpomínky tady mi to trochu oživily, ale přeci jen je to už dlouho. Tenkrát jsem nastoupil na vojnu do přijímače až nějak se zpožděním a to do Litoměřic 10.4.85. Do civilu mě proto pustili až 9.4.87, takže jsem tam smrděl po odchodu našeho ročníku do civilu ještě asi 10 dnů. Pěkná pakárna. Jedna zajímavost ještě z Litoměřic - angličtinu nás tam učil v přijímači špagi, všichni ho dneska možná znáte, tenkrát četař absolvent a pak nějak vzápětí už podporučík Mirek Zámečník, člen NERV ( http://www.vlada.cz/cz/ppov/ekonomicka-rada/clenove/clenove/ing--miroslav-zamecnik-51440/ ).

Ty vzpomínky na služby v 1.patře na RUSu co tu píšou kluci jsou přesné. Věčný průvan, houpání věže, šplouchající voda v hajzlu, po vypnutí vzduchového topení obratem kosa, to přesně sedí. Vchod na ochoz kde byli hláskaři byl hned vedle našich dveří, bylo mi těch kluků v zimě a v dešti fakt docela líto. A že zrovna v té době co jsem tam byl ty zimy stály za to. Ke vzpomínkám přidám ještě plechovky s vodou na vajgly, plovoucí rozmočené vajgly v hajzlu který nejdou spláchnout, ten smrad rozmočenýho tabáku ze startek a marsek z těch plechovek cejtím snad do dneška.

A do dneška slyším to zkurvený šumění, pak nosnou vlnu a volačky z Range controll, měli jsme to puštěný přes noc nahlas přes magneťák, abysme nemuseli mít sluchátka. Mencl se vždycky plížil po schodech aby nás nachytal jak chrápeme, ale my jsme mu vždycky zašlápli na dveřích (byly to lítačky) takovej ten bazmek na zajištění dveří, a von s tím vždycky roztrhl linoleum, což nás samozřejmě vzbudilo dřív, než nás nachytal. Nadával pak vždycky jako pes. Kurnik kluci, to byly časy, když nám bylo dvacet, zdrhali jsme na Lido, na pivo, dělali si prdel z klimentovskejch lítaček...... Jednou mě už jako supráka zatkli na vycházce, protože jsem byl dle jejich názoru značně neupraven a neodpovídaljsem vzoru ukázkového bigoše. Odvezli mě do těch jejich dělomrdskejch kasáren, zavřeli mě na jejich PVSku a nechali mě, abych si prohlíd nástěnky, jak má voják správně vypadat. Já je měl fakt na háku, jednak jsem měl nějaké to pivko už za sebou, a taky do civilu asi tak tři neděle, čili voko. Dostal jsem u těch nástěnek takovej záchvat smíchu, že mě radši vyhodili, a musel jsem pak z Klimentova do Hamerníků pěšky.

Ozvěte se někdo, jestli tam uděláte nějaký sraz, přijel bych. Mohli bychom zkusit se nějak domluvit s majitelem Dyleně a podívat se na Kopec, fakt bych se tam chtěl alespoň ještě jednou podívat. No, stejně je zajímavý, jak se ty vzpomínky na tu "pakárnu" nějak ztratily, a zůstalo jen to dobré.

Ahoj,

Honza Toms

 
Okno pro rychlou odpověď

 

6174 poté 7495 a pak 9181 a to v letech podzim 1984-86. Začátek v Litoměřicích jako němčinář, pak ale zjistili,že děda byl za války v RAF a šup do kuchyně. Pak Klenčí pod Čerchovem a poslední rok Mariánky. S klukama co jezdili na Dyleň jsem byl na rotě,ale bohužel jsem z kasína nevytáhl paty. Byl jsem už stále kuchař. Občas jsem načerno makal v hospodě na dlouhé ploché dráze v Mariánkách. Zdravím tedy spolubojovníky! Jdu hledat společné fotky z Klenčí i z Hamerníků.... Standa Dušátko Liberec

Vzpomínky na opravu naší roty v Hamrníkách.

Jistě si mnozí vzpomenou v jakém stavu rota byla, co se týče
shnilých dřevěných podlah a umývárky. To vše do té doby než napadlo
našeho všemi milovaného výkonného praporčíka Františka Marka také
známého pod přezdívkou Franta Rámus že rotu opravíme společně sami a
od toho dne jsme měli o zábavu postaráno, Marek byl totiž jediný
člověk z kterého jsme měli alespoň trochu respekt. A začalo se s
škvárobetonovými podlahami, já jsem navezl materiál a nastal první
problém i když jsme měli na rotě zedníka mám za to že se jmenoval
Bernát a byl to náš zobák tak nevěděl jak správně namíchat
škvárobeton. Od Marka dostal rozkaz to zjistit tak napsal domu o
radu, z domova mu přišel na rotu telegram ale vše bylo ve zkratkách
jako 10 Lop. cem. a podobně což nějakým způsobem zachytili kontráši
cože to je za šifrovaný vzkaz a muselo se to vysvětlit. Další
perličkou byla umývárka kde jsem měl udělat nové rozvody vody,
odpady a namontovat nová umyvadla a elektrický bojler, dříve jsme si
teplou vodu ohřívali v lázeňském kotli.
Dříve než se s tím začalo tak jsme upozorňovali Marka na špatný stav
stropu jelikož dříve do budovy zatékalo, strop byl dřevěný pobitý
rákosem a nahozený.
Na naše rady Marek odpověděl že je to dobrý že se jenom trochu
poopraví a nemůže se nic stát a dal rozkaz pokračovat v práci, jak
nařídil tak se i stalo za nedlouho svítila umývárka novotou ale ne
na dlouho jak to mohlo dopadnout si mnozí jistě vzpomínáte.
Po krátké době se začal strop prohýbat a začaly opadávat kusy omítky
i s rákosem a opět náš legendární Franta Marek přišel se skvělým
nápadem a odněkud přivlekl kus prkna aby jsme tu omítku postupně
shazovali a časem se s tím prý něco udělá, jak řekl tak se i činilo.
Ale za nedlouho jsme se do toho stropu bály strčit protože se
zlověstně začal vlnit a prohýbat, již si nepamatuji kdo tenkrát
sloužil dozorčího a pomocníka ale pamatuji si Marka jak hřímal,
dozorčí strčte do toho nemůže se nic stát a stalo se, dozorčí odmítl
poslušnost tak se klacku chopil Marek a do stropu řádně strčil.
Pánové do dnes to mám před očima jelikož jsem to z bezpečné
vzdálenosti pozoroval strop Markovo laškování nevydržel a zřítil se,
ještě než strop dopadl tak byl Marek u své kanceláře a rota v tu
chvíli vypadala jako by nám při náletu do umývárky zabloudila
letecká bomba. A zase bylo co dělat.


Vzpomínal Milan Sklenář

 

Dobrý den, kolegové ve zbrani. Rád bych přispěl svou troškou do mlýna zvaného Vzpomínky na Dyleň. Zkusím to vzít systematicky.

1)     Sloužil jsem u VÚ 6174 Litoměřice, na Dyleni od jara 1982 do podzimu 1983 jako radiový operátor se zaměřením na Bundeswehr.

2)     Naše pracoviště bylo hned v 1. patře věže. To mělo řadu nevýhod. Hlavní malér byl ten, že až na naše patro vedly betonové schody, takže kontrolujícího DUPa neprozradilo vrzání schodů. Toho zneužíval pošťáci Netušil, zvaný Muž – ten byl doma pod pantoflem, tak se vyžíval v dušení záklaďáků, dále Greguš (Flaxa), ten nebyl nejhorší, Horký (celkem ucházející), Vavřík (jak kdy, nevypočitatelný) a samozřejmě npor. Korim (zástupce velitele roty pro průzkum – ještě bude dále) a samozřejmě velitel roty por. Kovács – hajzl křivej, národností Maďar. Ten šlapal hlavně po Slovácích, ale já jsem mezi jeho favority rozhodně též nepatřil. Nemám na něj dobré vzpomínky, dá se říct, že o velkou část problémů na vojně se mi postaral on. Byl to ale prosťáček. Chtěl mne nechat zavřít ještě hodinu před odjezdem vlaku do civilu.

Další nevýhodou bylo, že gumáci měli pracoviště hned vedle nás, přes hobrovou stěnu. Ti ale dělali jen denní směny.

Další nevýhoda byla, že jakmile přestalo topit teplovzdušné topení, hned jsme tam měli zimu, hlavně, když foukalo.A tam foukalo pořád.

Pokud opravdu foukalo, tak se nám v záchodu dělalo vlnobití.

3)     Přítomnost SA (Sovětská armáda): Ano, SA na Dyleni byla, leč jen krátkodobě,. Tuším v létě 1983 při nějakém cvičení. Měli pracoviště na 1. patře věže u našich pryží. Počítám, že se zdrželi asi tak měsíc. Nevzpomenu si, jestli to bylo jen jednou nebo jestli tam byli vícekrát.

4)     Ramona tam stála, o Tamaře nevím. Dokonce se mi dostalo té cti upravovat místo pro stání Ramony. Dá se říci, že když NATO začalo létat s AVACSem nebo jak se to jmenovalo, tak tady na ně byli připraveni. Časem ale NATO přešlo na kódované vysílání, takže jsme poněkud utřeli nos.

5)     Hláskaři na ochozu – několikrát jsem je tam zažil, ale rozhodně tam nechodili celou dobu! Ale stejně si tam ti kluci užili svoje.

6)     Amíci tam létali s cobrami a byli dost otravní. Vzhledem k tomu, že stráže měly rozkaz střílet při narušení vzdušného prostou, byla válka naspadnutí. Létali až k věži. Němci ne, ti měli „aloetky“ a strikně se drželi hranice. Ta vedla pod Dyleněm směrem do Německa.

V tomto vojenském objektu místo maskování byly obrubníky komunikací zvýrazněny vápenným nátěrem, který se pečlivě opravoval. To asi aby to družice neměly těžké přečíst…

7)     Maléry tam taky byly. Velký malér byla dezerce por. Korima do Německa, Západního, pochopitelně. To se stalo 30. 12. 1982, pokud mne paměť neklame. A myslím, že neklame, protože to bylo pro nás, VÚ6174 památné datum. Ten den skončil veget a začala gumárna nepředstavitelná. Udělal to velice elegantně. Jako dozorčí nevimčeho, jel pro obědy na rotu PS (na Dyleni byla jen výdejna). Skočil z UAZu že zazvoní na stáže, aby otevřely vjezd do objektu, shodil kabát a tradá! Už ho nedohnali. Řidič UAZu pak byl vyšetřován, proč ho nezadržel. Podotýkám, že dezertér měl PI52 s plným zásobníkem.

Pak začaly jezdit kontroly z Tábora a z ministerstva a samozřejmě nacházely na rotě děsnej binec v dokladech. Ve finále ani nevěděli, co Korim odnesl k nepříteli. Když asi dva roky před ním zdrhnul furťák od Zbirožáků, prý odnesl plány na Ramonu, za což se naší armádě dostalo děkovného dálnopisu od velení NATO. Že prý by na něco takového přišli až tak za 20 let. To znám ale jen z doslechu.

Dá se říci, že každý týden na rotě byla generálská kontrola a pokud jeden týden vynechaly, tak ten další byly dvě. Když provětraly velení, vrhly se na záklaďáky…

Další malér způsobil slabomyslný vojín - řidič od Zbirožáků, který připravoval emigraci, tuším v létě 1983. Ten, aby si vysloužil uznání od nových pánů v emigraci, propíchal bodákem chladiče záložních elektrocentrál na Dyleni. Vzal si na to kolegův bodák, šikula jeden… No, chytli ho a na VKR v Táboře asi řekl, ani co nevěděl. Tuším, že dostal 12 let. Jeho jméno si pamatuji, leč neuvádím.

8)     Na Dyleni jsem se byl s jedním kolegou podívat asi tak v létě 1999. To se

     mohlo jet až k bráně autem. Majitel se smažil udělat z garáží hospodu, asi    

     s tím měl jiné úmysly…  Byl to krásný pocit: Kde dřív bylo „Achtung 

     Minen!“, byla turistická cesta. Objekt rozbitý, troubové, co to tam měli   

     hlídat,  se postarali.

9)     Kasárna v Marjánkách už budou rozpadlá, taky moc pěkný pohled…

 

Zdravím kolegy a parťáky, zejména Močuby, Lichvu, Klofáka a Filípka!

Dobrý den, ano, to bude ono.V té souvislosti s Klenčím. Je to dávno...
                O těch útěcích..No, snad jen to málo.. Nastoupili jsme v Litoměřicích, kde si nás rozdělili jako ve škole. Na ty, co to zvládnou za pět měsíců a na ty, co za devět.. No a na ty, co to nezvládnou a nebo později neprošlo u kontrášů. Já udělal pětiměsíční kurz a poslali mne do ML. Některé jiné z VKV poslali do Klenčího. Jsem duchem romantik a naivně jsem chtěl spíše do Klenčího, ale ML bylo svým způsobem něco jiného. Na rozdíl od jiných útvarů zde vládlo cosi, co seč nechalo nazvat minimální solidarita mezi velením a záklaďáky. Jim šlo většinou o klid a třeba prémie za vzornou jednotku a nám o trochu toho volna a sem tam nějaké pivko u Švandy Dudáka či jinde. Existovala i jistá solidárnost mezi "mladými" a "mazáky".Nedá se říct, že by vše bylo jen na mladých. Zvláště se to projevilo, když nás na pár týdnů-celou rotu-přemístili na jednu PS rotu. Zde jsme-pravda-nemohli mimo dráty, ale večery byly zcela svobodné jak na hotelu. Každý si uklidil to svoje a ani společné prostory nestály za více námahy. bylo čisto. Potom se snad o naší jednotce jednalo v Helsinkách či kde. No a nás šibovali zase zpět do ML do Hamerníků, jen do roty vedle,než jsme byli původně, co byla v zanedbaném stavu a museli jsme jí dávat zase do pořádku..
                 Čili já byl v ML a na stáže přijeli z Litoměřic kluci z Litoměřic. Znali jsme se s nimi, jistě. Byli jsme 4 měsíce v jedné rotě. Mezi "zácvikáři byl i Jan Křesina. Takový podivín. Hned asi druhý den se mně ptal, kde je vlastně Německo. No tak jsem mu to ukázal.. Potom nastal čas oběda, od sešel z věže dolů do jídelny a od té doby jsem ho neviděl. Kolem 15.hodiny volal operák, jestli tam není Křesina. No a my že na. Potom volal ještě jednou a ať se pořádně podíváme všude.Jasně, nabyl tam. Z oběda si to namířil přes kopečky. Možná i cestou, kterou jsem mu já povídal. Ono pře bránu to bylo asi snadné.. Později nám mjr.Krejčí říkal, že stejně asi zahyne při nějaké autonehodě, i když neměl co by na druhé straně vykecal. To bylo tak vše.
                  Nedlouho potom se konal běh z Dyleně do kasáren v Hamerníkách. Bylo to necelých 20km. Pořádali to Zbirožáci a první cena byl opušťák. Já se také přihlásil. Doběhl jsem s kamarádem ze Slovenska v obětí na druhém a třetím místě. On byl ale menší a tak byl druhý a já třetí. On myslím dostal od Koudely také opušťák a já za třetí knihu o Sibiři. Předával mi jí právě npor.Zdeněk Sila od Zbirožáků. On byl takový uzavřený, docela cílevědomý a sportovní typ. Za krátko potom byl ve věži poprask a že utekl Sila za kopečky. Na sklo měl rtěnkou napsat nějaký vzkaz a něco proti KSČ. Měl s sebou vzít nějakém dokumenty o Ramoně a systému odposlechů. Hovořilo se o průseru celé Varšavské smlouvy a že deset let práce je v tahu. Aniž bych to dával do souvislostí, tak krátce potom v US Army masivně přešli na kódované zprávy i neotevřené systémy komunikací. Ale mně se to všechno zdálo až moc veliké divadlo, to co by on okolo toho dělal. Můj tajný typ byl, že tam nešel sám od sebe a že to mohlo mít jiný smysl. Nechci spekulovat o tom, že mohlo jít o podstrčené informace.Zvláště když po útěku Křesiny se nic neudělalo se slabými místy "zabezpečení" objektu. Ani s dokumentací a písemnými materiály. Já sám jsem si odvezl jeden německý dálnopis, kde si nás Němci dobírali, když jsme prohrávali s nimi fotbal. Oni se nám dálnopisně vysmáli vždy, když jsme dostali gola..Po Silově útěku se v zimě začínaly budovat mohutnější zátarasy a signálky nových tipů. Dělali to nějací vojáci, kteří sami nevěděli, kde jsou. měli zákaz se s kýmkoliv bavit a my dokonce chodili kolem nich se samopaly a strážili jsme je. Oni měli vyfáborkované místo, kam až mohou a kdyby překročili, tak že po nich bez výstrahy budeme střílet. Nevystřelil bych a myslím, že jsme v zásobnících neměli ani náboje,což oni nevěděli :-)Byli docela vyděšení a jeden tajně nešel odvahu se bokem, zeptat, kde to vlastně jsou... celá ta stavba byla v mrazu a půlmetrovém sněhu stavební nesmysl a na jaře se vše pracně dávalo znova do pořádku. Fakt je, že zavládl přísnější režim. Jistě, kdybych chtěl utéct, já bych -jako pamětník-věděl kudy. Ale kvůli minám a psům bych to těm dalším nedoporučoval.
           Po vojně jsem ještě navštívil kasárny. Byli tam známí kluci. Půjčili mi uniformu a hravě jsem prošel na rotu a pokecali jsme si tam. Ven jsem prošel v civilu a ti na bráně koukali! Ale i dříve na vojně nás pouštěli v taplákách běhat do les. NEVĚDĚLI, CO SI MAJÍ O "ŠPIONECH" MYSLET.Plánovali jsme, že bych se ve štábáku mrknul i na Dyleň, ale pak jsme to vzdali. Ony ty kontroly od PS byly stejné a soustředily se jen na papíry a vpředu v místnůstce pod plachtami bych hravě projel.
           No, moc toho není, ono to k hranicům bylo kousek. Jednou se kácely motorovkami vadící stromu (bránily signálu). My tam uklízeli větve a nejednou koukám na hraniční kámen. Pár metrů a nikde nikdo. Utéct se nechalo, ale nebyl důvod.
                                   Zdraví Jindřich Novotný, ppor v záloze..vlastně né, bratranec ze mne udělal již nevojáka

Vzpomínky Milana Sklenáře, jak se vyrěběly motorky, které jsou zachycená na fotkách z autoparku

Motor z mopeda Stadion dodal Míra, kolečka jsme si půjčili ze svářečky na vojenské správě budov která byla pod naší rotou a smozřejmně jsme je zapomněli vrátit. Kus trubky na rám jsme našli v kovošrotě a a řídítka jsme udělali z nohy od stolu kterou jsme si půjčili na PVSce na naší rotě.
Jestli si pamatuješ jak kvůli tomu Marek šíleně řádil a podrobil celou rotu důkladnému vyšetřování a stejně na to nepřišel.
Ale nejvíc jsme se bavili když nám na tu motorku přišel a chtěl se na ní povozit, a mi jsme se mohli potrhat smíchy když se projížděl po autoparku že
se vlastně drží té stracené nohy od stolu.

 Podle sděleníí Milana Slenáře se podařilo zjistit, že Miloslav Szado, zavný Čaďour, stále bydlí v bytovce u kasáren v Mariánských Lázních. V Mariánkách stále žijí Antonín Greguš (někým zvaná Flaxa) a Kovacz. Mencl bydlí někde v Plzni a legendární nprap.Marek František již není mezi živými.

E-mail: nespor.libor@o2active.cz

Předmět: Dopis

Text:
Čauky kluci z věže Dyleň. V roce 1982 jsem sloužil na PS rotě Dyleň jako spojař.
O těchto vašich jsem se dozvěděl od Milana 61s kterým jsem si pár vzpomínek o
Dyleni vyměnil a rád pokecal . Mylně jsem si myslel že npr. Korin utekl za mé
služby . Ale tak nějak ze vzpomínek kluků, kteří na Dyleni odsloužili svých 730,
říkali něco o útěku nějakého npr v r.1980-81 možná že to byl vámi zmiňovaný
npr.Sila. ???. To zaminování věže si pamatuji z vlastní zkušenosti, když za mé
služby 2x miny vybuchly  a já musel volat( červený telefon) na věž, co se děje .
V obou případech se jednalo zvěř. Minám se tenkrát říkalo hopsandy. Nevím co
bylo myšleno v příspěvku " Ony ty kontroly od PS byly stejné a soustředily se
jen na papíry a vpředu v místnůstce pod plachtami bych hravě projel"Za mne na
Dyleňáku ty kontroly byly docela přísné, všichni museli vystoupit  před VS-3 a dle
dokladů propustek a foto se zjištovala totožnost. Mohu potvrdit že i já jsem
několikrát nepustil, dle neplatných dokladu, vstup na věž . Ale za mne na
Dyleňáku byl piket a  špak na kterém byl člen hlídky který zajišťoval velitele
hlídky při kontrole vás. Jen bych taky připomněl, a o tom jsem i v příspěvcích
bývalých příslušníku PS Dyleň není zmínka, že taky bylo stanoviště hlásky PVOS u
Paliče ???. Byla to vidová??? hláska,  kde sloužilo cca 6 vojáku a hláska byla
vysoka 20 m??.Jednou jsem si do koše na hoře vlezl no a těm klukům v zimě nebylo
  co závidět. Myslím že hlásali hlavně civilní lety Příjezd k ní byl byl přes Alexu
směr Liškárna a poté v pravo na Palič. Toto jsou  vzpomínky bývalého PS z let 82
a je možné, že se v některých věcech mýlím. Jinak Vašim stránkám přeji moc a moc
úspěchů a hodně dalších příspěvků. PS když mě dr. Alhashajmer dovolí snad si  na
něco ještě vzpomenu . Libor Nešpor

Zdravím ze Sokolova!
 
Díky za moc hezký stránky!!! Včera jsem zase z nostalgie navštívil Dyleň. Nasbíral nějaký houby, prolezl to kolem věže. Navíc jsem tam potkal jednoho Němce. Dali jsme se do řeči a on mi řekl, že lítal tady kolem ve vrtulníku. Tak jsme se tomu zasmáli...Večer jsem začal hledat na netu nějaký info a narazil na tyhle stránky! Fakt paráda!!!
 
Zatím posílám jen svoje fotky ze včera a zkusím naskenovat i 3 fotky party z Hamrníků - 1979.
 
A pokud se pokusím také o sepisování memoárů, tak začnu od 31.12.1978-2.1.1979, kdy si každý vzpomene na ledovou bouři. Nedávno jsem viděl na německé TV dokument o tom a vybavil se mi každý detail z těch dnů. To bylo fakt šílený!
Já měl tehdy dozorčího na 2.1., nenahlásil jsem do Liťáku, že mi nedorazilo asi 6 vojáků z opušťáku (vlaky zamrzly) a když přicházel Koudela na rotu v 7 hodin na nástup, tak mi lezli ti chybějící oknama z druhý strany na pokoje a dorazili na nástup. Jinak jsem se už viděl v Sabinově :-). No, ještěže neměl jeden ze svých záchvatů nprap. Marek a nedorazil na 6. hodinu :-))).
Koudela byl fajn, Marek byl pošuk (dejž mu pánbůh nebe), ale asi to tak taky muselo být.
Koudelu jsem párkrát potkal i v Karlových Varech. Teď už dlouho ne...no už je to let.
 
Jinak si momentálně nemůžu vzpomenou přímo na tebe, ale snad mi pomůžeš.
 
Ještě jednou díky za stránky a pozdravy všem!
 
Zdeněk Janoušek
 

Zdeněk Janoušek
Švabinského 1790
356 05 Sokolov
Tel: +420605174655
Web: www.aztenis.cz

Nazdar Jindro.

Jak tak vzpomínám na naší rotu a přehrabuji se v korespondenci s Čaďourem tak jsem tam také našel jeho zajímavou vzpomínku co se týče dění na rotě v osobním volnu, škoda že se k tomu neudělaly nějaké fotky.
Tohle když někomu vyprávím tak tomu nikdo nechce věřit že jsme tam měly takovou volnost a klídek.
Posílám ti Čaďourovu vzpomínku......


Ahoj,Milane,jsem rád,že Ti manželka uvěřila,můžeš ji ukázat i tu helmu,ve které jsi ten kaskadérský kousek provedl,tenkrát jsme měli kliku,že tam nic nejelo a nikdo nás neviděl,jinak Venca Mencl je někde v Plzni,nemám na něj bohužel žádný kontakt,fotky z vojny nemám žádné a s odstupem let zjišťuji,že je to bohužel nenapravitelná škoda,mám jen hromadu krásných,veselých vzpomínek,bylo to celý jako komedie kterou by nenatočil žádný režisér,stačí vzpomenout posilovnu dole ve sklepě roty a hasící pěnové přístroje,kterými jsme chladili pivo v sudu ze Švandovky,ta hospoda je zase v provozu,jen se jmenuje u Kaštanu,ani nevím co tam točí,ale až dojedeš,tak to společně zjistíme.Na stránky se mrknu teď,já totiž dneska hlídám vnučku Klárku,tak mám oči všude jsou ji 3 roky a je to malá neposeda,tak od počítače odbíhám a zase přibíhám.Tak zatím se opatruj,manželku svou drahou pozdravuj a brzo zase tady nakukuj.Miloš

P.S. Jindro pro vysvětlenou jak tam Miloš píše o té helmně tak to byl případ Šimánek jestli si na to pamatuješ,- jak Šimánek rozboural Čaďourovi to auto a já jsem vymyslel a také druhý den s tím autem kousek za Mariánkama udělal dva kotrmelce přes střechu aby to Čaďour mohl nahlásit jako že se to stalo jemu a povedlo se to, pojišťovna to celé zaplatila.
Akorát Čaďour se při pohledu na můj kaskadérský kousek připosral ale vyšlo to já jsem zachránil Šimánkovy hodně peněz protože to byla totálka na novou kasli.

Čauky Milan.

Ze  vzpomínek Václava Procházky

Nazdar Jindro,
Stejně je to náhoda, že mě napadlo hledat na internetu něco o radiovém odposlechu. Vygooglovat přímo náš útvar 6174, to by mě nikdy nenapadlo. A zase, nebýt té fotky z přijímače, kterou znám jak staré boty, protože si ji často nostalgicky prohlížím, tak by mě asi netrklo Ti napsat.
Pořád toužím se někdy podívat na stará známá místa, ale jak vidím z fotek, tak už není ani kam. Dyleň opět zavřený, nikdy nezapomenu na ta rána na věži, když svítalo. Chtěl jsem si to ještě zopáknout. No, už nic, aspoň jste si to užili vy. Ostatně, já si ty Mariánky užil také, dva měsíce jsem jezdil na Dyleň, pak ten průšvih s Křesinou a další dva měsíce jsem chodil obden do kuchyně, což bylo dost prima, tam jsme se my "špioni" nepředřeli. Však jsi to zažil asi také, naškrábat trochu mrkve a po jídle poutírat stoly. A přitom být hned u hrnců masa a konví se smetanou. Však jsem tam také přibral, ještě, že jsem mohl tak často – jako my všichni „špióni“, chodit ven běhat. Zatímco někteří běhávali do nejbližší hospody, já vždy vyběhl do okolních lesů, bylo mi tam fajn, a jako „mladej“ jsem měl pokoj od vojny. Rád vzpomínám na ty cesty ve štábáku směr Vysoká, kontroly na drátech, služby na Dyleni, tehdy ještě obehnaném jen malým plůtkem bez ostnatého drátu. A ty pohledy až k Aši či do Němec. A zajímavý odposlechlý telefony, který nám pak dobří angličtináři, jako byl Pišta či Lanča (jeho křestní jméno si již nevybavuji) překládali. Jak jsem potom pochopil, tak u vás v Mariánkách začalo být dost dusno, u dalších útěků jsem již nebyl, už jsem byl v Litoměřicích. Mezi náma, v Liťáku to také nebylo špatné. Vrátil jsem se tam už skoro jako mazák, takže jsem měl vycházku, kdy jsem chtěl, na šichty jsem jezdil do Trnovan, abych si něco "vyšuměl", potom jsem si mohl užívat v cukrárnách, v kině a hlavně, v překrásném okolí Litoměřic. Sportovní civil v tašce, za posledním domem v keři jsem se převlékl a už jsem běhal po Středohoří. Kočka, Radobýl, sady ovoce, no, co Ti mám povídat. Občas o víkendech celodenní vycházka, to jsem došel až do Ústí nad Labem. Pořád na to rád vzpomínám. Rota na Fangli ale byla větší, takže určitě tak dobrá parta, jako u vás, tam nebyla, pár kamarádů tam ale také bylo. Ty šichty v Trnovanech byly ve srovnání s Dyleněm podstatně horší. Chytali jsme na R250 v komplexu „Těrek“ – to byly takový ruský železný skříně na Zilech, všechno mobilní, nicméně bylo to zaparkováno v Trnovanech a vyjíždělo to na cvičení jen jednou za rok. Bylo to děláno na ruský mrazy, stanice pěkně hřály, tři pracoviště v jednom autě, takže v zimě se tam dalo být, ale v létě tam bylo v těch tmavých skříních hrozně, není divu, že nám někteří hodní „dupové“ povolovali práci i bez košile. Ale těch 6 hodin se vždy nějak vydrželo, zvláště když byl klid a jen jednou za hodinu byla zkouška spojení – dodnes si to brblu: „J590, radio check, over, BU7Z, good and clear, over....“, občas nějaký telegram v hláskovačce. Bylo to něco jiného než na Dyleni, ale taky dobrý, zvlášť, když se v Němcích zacvičovali noví operátoři, to každou zkoušku dělali několikrát a my jim na dálku radili, co říkat. Napsat to do ZOKu, odevzdat „dupovi“, šmitec. Potom autobusem na rotu a šupity na vycházku. Na cvičení jsem byl potom ve Zbirohu a v Litoměřicích, to už byla opravdu jen rekreace. Potom už jsem nebyl nikde.
Jak jsem psal Pištovi - Je stejně zajímavé, jak my chlapi vždy tak rádi vzpomínáme na „vojnu“. Naši dědové na jejich tažení za císaře pána v 1. světové, můj táta na nucený práce v Rajchu a kopání zákopů, já se kde komu chlubím, jakou jsem měl krásnou vojnu. V práci jsem se málem s chlapama porval, když jsem jim líčil naše zážitky, oni u tankistů nebo u hradní stráže (a to se považovali za elitu!),  nemohli pochopit, že u nás nebyla žádná šikana ani se nepřeháněla „mazácká vojna“.  
Měj se krásně, zdravím i další bojovníky!

Vašek Procházka



 

 
 
 

Ahoj,

 

věř nebo ne ale ozval se mi po mém příspěvku na Tvé stránky na moji adresu Zdeněk Sila z Kalifornie. V roce 92 dostal od prezidenta Havla milost, jezdí do ČR a chtěl by se podívat na Dyleň.

 

Honza  

 

 

From: Jan Toms [mailto:jan.toms65@seznam.cz]
Sent: Friday, August 31, 2012 8:42 PM
To: 'JindrousNovotny@seznam.cz'
Subject: RE: Dyleň

 

Ahoj, hláskaři za mých časů (85-87) tam měli nepřetržité služby, vím to naprosto jistě, protože jak jsme sloužili v prvním patře věže, tak oni měli východ na ochoz hned vedle našich dveří a když byl slušný DUP, tak se k nám chodili ohřát, rozhodně jsem jim ten ochoz v zimě nezáviděl, tam to bylo šílený, a zrovna v těch letech byly zimy krutý. Ochoz byl dřevěný, v zimě obrostlý ledem, ale už za mých časů dosluhoval, to co je tam dneska, to tam určitě nebylo, to museli zrekonstruovat, asi souběžně s tím pláštěm věže, ten je taky nový.

 

Tu fotku Poledníku co jsem měl na mysli máš hned na úvodní straně dole u těch fotek patníků na středu Evropy, a když se podíváš třeba sem: http://www.iron-curtain.info/new/video/iron-curtain-video.php# , tak u popisu a na videu u Poledníku je to vidět, že je to sice fotka z německé strany, ale antéňáku a původní věže na Poledníku, té hranaté. V tom původním provedení, jak už to dneska nikdo nezná.

 

Ve věži nahoře byl tuším RUL? Byl jsi u pípáků? Jo tam byl veget, než se DUP dostal nahoru, tak to jste už o něm věděli dávno, protože po těch dřevěných schodech se potichu snad ani jít nedalo.

 

Jinak tys tam byl asi pár let přede mnou, Mencl dostal, jestli si to dobře pamatuju, do HP propustku až během naší služby, takže jsem ho tam na Kopci zažil. Byl tenkrát takovej celej důležitej, že dostal důvěru a že ho tam konečně pustili, dělali jsme si prdel, že až vybendžuje s mladýma schody, tak že se může přijít ohřát. Jednou to zaslechl a nějak pro to neměl pochopení … J , asi jsme ho s tím srali.

 

Já jsem se tam totiž byl podívat minulý víkend, vylezli jsme na kopec, obešli to dokola, nepovedlo se mi ale nikoho dovolat. Mají tam psi, a já po těch aktivacích Bleska tak trochu tušil, že by tam možná lézt nebylo moc dobrý. J  Byl jsem připravenej škemrat aby mě pustili dovnitř se tam znova podívat, ale nebylo u koho. Kdyby byla nějaká možnost, přijel bych, i když to tam mám skoro 200 km.

 

Honza

Zdravím všechny jež sloužili, jako hláskaři na Dyleni. Já tam byl od ledna 85 do ledna 86, pak mě šoupli vedle na Havran. Je fajn zavzpomínat na tyhle časy. Jen jména se mi trochu vytratila z paměti. Ale nejvíc času jsem strávil na hlásce s Čulem ( Jano Štefaňák ) Velimem, Šotkem ( naše máza ). Ve vzpomínkách se objevují kluci 84-86, 85-87, ale jména mi už nic neříkají. Kdo si mě pamatuje, klidně se ozvěte. Gebo

Předmět: Dyleň 84-86

Text:
Před několika dny jsem tady zabrouzdal a napsal i krátký vzkaz. Nenapadlo mě, že si mi to všechno začne honit hlavou a vzpomínat na tyhle časy.

Jako hláskař jsem nemohl být spokojený, že mě poslali do mariánek na rotu a dojíždět na Dyleň. Většina kluků na klasických hláskách, tam měli "veget" a zrovna mě postihla tato prekérka. To jen tak na úvod.

Do Hamrníků nás šoupli ( z ročníku podzim 84-86) v lednu 85. Já, Štefaňák a Břešťák. O půl roku starší hláskaři Paták, Fiřt a mazáci Šotek(Szotkowski ?), Velim( Velička ?) , ze Slovenska ještě jeden, jméno se mi nevybaví. Na rotě jsme byli u t.č. mjr. Malečka ? Později nás přestěhovali na tu vedlejší k npor. Gergišákovi. Jestli se mi to správně vybavuje. Pak si ještě vzpomínám na nprap. Dubravčíka a jméno už nevím, ale říkali jsme mu komanč (indiánský zjev). Tady se objevuje i jméno chemika Dušátka. Museli jsme být v tu dobu spolu v mariánkách, ale opravdu se mi nevybaví. Ale co si pamatuju docela dobře, průsery. Jak jsme šli starým pro pivo s velkou polní přes plot. Ven nás strážák "pustil". Zpět se to vymklo. Byl tam jiný. Pivo jsme stihli přemístit do bezpečí, ale když natáhl sapík... Naštěstí nám to nějak prošlo. Taky se mi vybavuje ten čurbes na rotě, když "staří" slavili 100vku. Na dveřích se sjíždělo do sklepa...

Nahoře na Dyleni to nebyl žádný med na tom ochoze, hlavně v zimě. Nebyl problém tam strávit 18-19 hodin během jedné služby. Nejvíc mě štval kapt. Slavík? , ten nás kontroloval pořád. Ani v noci jsme se nemohli opřít o zábradlí. Přitom s námi nic neměl. Jenže jeho brácha byl u nás operační. Někdy tam byl takový vítr, že jsme se museli druhým opaskem připoutat k zábradlí. Naopak někdy v létě zase bylo fajn, krásná vyhlídka do kraje ( německého) :-) Teď se mi ještě vybavuje jeden furťák, vždycky křičel, ku-rva chemici lógr. Jinak bojových zážitků moc není. Jednou, aluetka přeletěla naši hranici, možná pár stovek metrů a rychle zpět. Můj signál vozduch narušitel PS nepotvrdilo a já byl za blba. Když jsem byl posledních osm měsíců vedle na Havranu, tak mě nevzrušily ani naše Mi 24, jak si poletovaly v Německu.

Dost nepříjemnou návštěvu jsem zažil na Dyleni, gen. Vacka. To byl bolševik...

Nevím co ještě napsat. Jo, vůbec jsem nevěděl, že pod námi byla uranová šachta.

Kdyby se někdo ozval, budu rád. Mirek Gebauer z Opavy

Fotky od Václava Procházky